Zahradní skalky

Na zahradě je neustále co dělat. Máme plány, jak bude naše zahrádka vypadat, třeba si i víme rady, třeba ne.

V této části portálu si zkusíme říci některé zásady. nejvhodnější je poloha na východní straně zahrady. Rostliny tak budou dostávat především dopolední slunce. Přes poledne uvítají pravé skalničky stín vržený domem či stromem, a to zvláště v létě. Nad skalkou musí být vždy otevřené nebe. Nikdy ji nebudujte pod stromy, zvláště ne listnatými, či v jejich nejbližším okolí. Na toto pravidlo si vzpomenete každý podzim při jejím čištění. Zásadně nepoužívejte směs různých druhů kamenů. Nejčastěji je na skalku používán kámen, který se vyskytuje v blízkém či širším okolí zahrady. Často se však vyplatí přivézt si kámen z větší dálky, zato krásný a vhodný pro rostliny. Hezkým materiálem je vápenec (omezuje však pěstování některých druhů rostlin), s ním příbuzný travertin a tuf (naprosto nedostatkový kámen u nás, obvykle v chráněných lokalitách), pěkný je pískovec, opuka, hrubozrnná žula či granodiorit, krásná je břidlice a z hloubky vytěžená břidla. Naprosto se nehodí kameny výrazně oblé až kulaté, jako například velké křemeny a oblázky z pískoven, břehů řek či potoků.

Postavení skalky musí být citlivé, je třeba snažit se dodržovat směr vrstev kamenů podle jejich štěpení, rovnat je tak, aby na sebe opticky navazovaly a nebyly jednotlivými body na skalce. Jen celistvý dojem je příznivý. Měl by to být výtvor jakoby přenesený z kousku horské přírody. Jsou však zahrady, kde takováto přírodní vrstevnatá skalka se nehodí. Tady přichází ke slovu především tzv. suchá zídka či záhon se sutí. Kámen na skalce plní dvě funkce. Estetickou, aby skalka vypadala přirozeně a nenuceně a druhou důležitější má pro rostliny. Většina skalniček potřebuje více chladu ke kořenům a stálé jemné vlhko. Kámen zapuštěný do země tuto funkci dobře plní. Navíc některým rostlinám vytváří krátkodobé i dlouhodobé přistínění i ochranu před větrem. Skalka s naskládanými kameny bez ladu a systému nevypadá dobře. Snažte se držet směr vrstev a podle toho i s kameny pracujte.

Zkušený skalničkář vám potvrdí, že jeden kámen se vezme do ruky i několikrát, několikrát se převrátí a zkouší pohledem odkud je nejhezčí, než pro něj naleznete to pravé místo. Ověřte si to i vy. Na horách rostou skalničky na různých místech, často dosti odlišných. Proto nelze vše sázet do jednotné zeminy. Je užitečné vědět odkud rostlina pochází, kde roste v přírodě. To je základ úspěchu pěstování. Jiné nároky má rostlina ze spár skal, jiné ze sutí, zcela jiné z horských lučin a stepí. Proto má skalničkář v zásobě vždy základní materiály, z nichž připravuje půdní substráty. Např. Listovka – kvalitní humózní zemina, obvykle z kompostu nebo nabraná pod korunami vzrostlých buků, dubů, lip a podobně. Drnovka – pěkná zemina, která je mělko pod trávníkem, proto nejlépe ji získáte při vytřepávání zeminy z drnů trávy. Snazší je nasbírat si na louce hromádky krtin, které po sobě na trávě zanechal krtek. Rašelina je vynikající materiál, který bude brzy nedostatkový, neboť ložiska začínají být vytěžená. Rašelina výborně vylehčuje a provzdušňuje půdu a dokáže v ní udržet přiměřenou vlhkost. Pozor ale, nesmí přeschnout, pak vodu téměř nepřijímá. Štěrk – materiál pro skalničkáře základní a nezbytný. Dává se téměř do všech půdních směsí mimo rostlin vřesovištních. Samozřejmě je nejlepší mít štěrk z téhož materiálu jako je skalka. Lze použít i lomový, ale ne na zásyp rostlin na skalce. Lomový štěrk by měl mít tu nejjemnější frakci do 1 cm velikosti. Písek – je materiál univerzální, kterým nelze nic zkazit a přitom vylehčí a provzdušní směs a ještě udrží vlhkost v přiměřené míře. Vhodnější je písek říční než kopaný a je třeba přes síto z něj odstranit všechny kameny a kamínky tak, aby zůstala zrna maximálně velikosti rýže. Písek se používá do všech směsí, je "prokysličovadlem" půdy a zadrží jen tolik vody, kolik je třeba. Ostatní voda proteče dál. Jíl – je nejdiskutovanějším materiálem mezi skalničkáři. Někde mají mazlavý, jinde sympaticky rozpadavý. Takže můžete-li si vybrat, tak raději ten druhý. Jíl se přidává do směsí pro rostliny vyžadující těžší půdu. Špatně se s ním pracuje a tak je dobré ho usušit a nadrtit na granule, které se pak přidávají do polosuché směsi.

Stavba zahradní skalky:

Materiály je dobré uskladňovat v kbelíkách, bedničkách nebo polyetylénových pytlích. Tak je máte kdykoliv po ruce na míchání směsí: lehká humózní směs pro suchomilné rostliny = 1 díl listovky, 2 díly štěrku, 1 díl písku univerzální směs pro většinu alpínek = 1 drnovka, 1 listovka, 2 štěrk, 1 rašelina, 1 písek těžší směs (např. pro rod Primula,Gentiana) = 1 drnovka, 1 štěrk, 1 písek, 1 jíl Pokud vytváříte skalku na rovné zahradě, musíte (odplevelit!) odkopat horních 20 cm zeminy, kterou lze použít za základ "kopečku" a po vytvarování profilu skalky celou plochu posypat alespoň 5 – 10 cm vrstvou štěrku. Pak navážet univerzální směs a do ní klást kameny. Před použitím tuto směs naplňte do většího květináče či kontejneru a zalijte ji. Pokud velmi rychle dole voda vytéká z drenážních otvorů, pak je to ta pravá. Pokud musíte čekat na výtok déle, je třeba přidat štěrk či písek, případně listovku (u jílovitější základní zeminy).

Až budete se svojí skalkou hotovi budete jistě se svým dílem spokojeni a s hrdostí ji budete ukazovat návštěvám. Třeba tak zlákáte další zájemce o stavbu skalky.