Výsledky vyhledávání v sekci Zahrada na dotaz architektury

Tvarujte svůj svět s gabiony Betafence

access_time23.duben 2020personRadka Eliášková

Poutavé gabionové zdi nebo kamenné květináče mohou dát vašemu domovu nádech fantazie.Před několika lety byly tyto podivné kovové koše naplněné kameny pouze exotickou a drahou novinkou. Bohatí lidé je instalovali do exklusivních soukromých zahrad a my mohli jen sledovat a toužit.V současné době se gabionové ploty staly nejen více populární, ale i cenově dostupné pro mnohé. Běžní majitelé domů si je pořizují kvůli většímu soukromí, ať už ze strany svých sousedů, nebo na přední straně ulice. Vyplňují je materiály, které si buď zakoupí nebo používají ty, které jsou k dispozici na dosah ruky.Gabiony Betafence – stylové plotyJistý majitel domu u Budapešti použil gabiony jako součást svého dřevěného plotu. Použil bílé kameny z nedalekého lomu a vystavěl gabiony 2 metry vysoké a 3 metry dlouhé. Malé bílé kamínky využil na zemi a vytvořil tak na první pohled velmi elegantní místo.Na jiném městě, 30 km od Budapešti, majitel potřeboval 2 metry vysoký plot, který by ladil s jeho nově zrekonstruovaným domem pokrytým cihlovým dekorem. 30-metrové oplocení z gabionových zdí bylo tedy vyplněno cihlami ze stejné konstrukce.Gabiony lze použít také jako prvky drobné architektury v zahradách. Na ukázku možností využití gabionů zahradní centrum v blízkosti Budapešti vytvořilo květináče plné kamení a dovnitř naaranžovalo několik rostlin. Návštěvníci tak mohou nyní vidět skutečnou krásu gabionové konstrukce.

folder_openPřiřazené štítky

Výsledky vyhledávání v sekci Domov a bydlení na dotaz architektury

Šedá zóna modernity

access_time30.březen 2020personRedakce

Hlavní cíl této série příspěvků - ozřejmit úlohu inteligence a teoretického myšlení při vzniku projektu - lze nejlépe demonstrovat na díle jednotlivých autorů. Jedním z nejzajímavějších současných příkladů je dílo Stevena Holla. V architektonické tvorbě, která si získala mezinárodní ohlas, jsou současná díla Stevena Holla jedinečná svým poetickým a kritickým obsahem. Zpočátku se práce Stevena Holla vyvíjela z úvah o formálním, kontextovém a typologickém řádu. Později však došlo k její hluboké proměně. Výsledkem je souborné dílo, které bere v potaz kategorie stylu. Hollovo dílo je umístěno mimo prostor oscilací mezi rozumem a citem, mezi syntaxí moderní a postmoderní, mezi formalismem pokrokovým a konzervativním a ostatními podobnými kategoriemi, z nichž se na začátku minulého století v západní kultuře zrodila kritéria legitimizující smysluplnost architektury. Holl ve své práci explicitně respektuje tradici moderní architektury, činí tak však s vědomím toho, že všechny univerzalistické aspirace mají svá omezení a své hranice. Zdá se, že ve svých posledních pracích opouští schémata dialektických modelů, kde jeden styl "překonává" jiný. Tento model nás provází od té doby, kdy J. N. L. Durand (1760-1834) úspěšně zrušil historický smysl architektury tím, že ji zredukoval na seznam typů staveb. Je příznačné, že Holl umí zahrnout do své práce "neslučitelné" hodnoty, které odhalil postmodernismus. Dosahuje toho tím, že se obrací k jakési "hyper-dialektice" (tohoto termínu užívá Maurice Merleau-Ponty), v jejímž rámci je nemožné nalézt řešení jedinou syntézou. Architektura Stevena Holla je "moderní" právě svým neklidným hledáním a formální vynalézavostí. Je to však právě moderní architektura, která může odhalit prostor jako jedinečnost místa. Zde se ocitáme nejblíže kvalitativnímu chápaní architektury jako "místa" pro život člověka (topos, locus…). Podstata Hollova díla spočívá ve vytváření prostorů, které se svou kvalitou jasně odlišují od homogenní geometrické "extenze", již si "zdravý rozum" naší kultury zvykl pokládat za prostor každodennosti. Hollovy prostory jsou různorodé a diferencované, plně respektují společnou individualitu a dávají nám tak zažít vědomí spoluúčasti na smysluplné existenci. Ambicí Hollova díla je otevřít lidskou zkušenost možnosti tázat se po oprávněnosti všeobecné platnosti technologických prostorů a jejich dehumanizované povahy. Děje se to zpochybněním "absolutní pravdy" statutu technologie; jsou to - zdá se - její hédonistické hodnoty, jež vyslovují postulát o "nevyhnutelném osudu" každého lidského díla. Jako alternativu nabízí Holl poetickou vizi života; nenavrhuje však žádnou svévolnou dogmatickou mytologii, ale snaží se naopak o demystifikaci vlivů, které v posledních dvou stech letech zbavovaly mystéria náš smysl pro humanitu rozumovým pozitivismem. Poslední díla Stevena Holla ukazují na svoji zralost, tak jak se vyvíjí jejich kritický prvek - ústřední aspekt, charakterizující modernu. Vyvstává nutnost teoretického vymezení pozice díla v jeho širších kulturních souvislostech. To v žádném případě nepopírá skutečnost, že architektonické dílo je samo o sobě svébytnou výpovědí, ani to nenaznačuje možnost, že by smysl architektonického díla bylo možné "přeložit" do jiného vyjadřovacího systému. To, co Holla přitahuje nejvíce, jsou vyjadřovací možnosti architektury jako takové. Kritický aspekt jeho architektonické práce nelze zredukovat na metodologii, zaměřenou na vymezení postupu tvůrčího procesu. Je to spíše přístup, jehož vyjadřovacím jazykem dovoluje zaujímání etických stanovisek. Jeho pojetí si žádá jistý druh filosofického pohledu, v jehož rámci lze teprve popsat, jak je možné soubor díla - produkt imaginace osobnosti - harmonizovat s kolektivními očekáváními a se smyslem pro společné dobro. Takový kritický přístup je nezbytný pro architektonické dílo, které chce nabídnout vizi života, nalézajícího odpovědi na otázky, které si lidé kladou při nikdy nekončícím zabydlování světa. Zde stojíme tváří v tvář snaze vyjádřit v architektuře postoj k nejproblematičtějším aspektům společného života na konci našeho století.Hyper-dialektická architektura Zájem Stevena Holla o dílo Merleaua--Pontyho a filosofii existencialismu se datuje přibližně od roku 1988. Jeho poslední díla o tomto zájmu výmluvně vypovídají. Fenomenologie se snaží objasnit naši tajemnou lidskou schopnost nacházet obecné v bezprostřednosti konkrétního a nachází vysvětlení v lidské schopnosti nalézat smysl prostřednictvím tělesné zkušenosti. Fenomenologie zpochybňuje ony klasické vědecké teorie, které se pokoušejí vysvětlit postulování smyslu jako produkt úsudku, nebo jako účelové sdružení izolovaných vjemů; jako cosi, co se rodí v mysli, jež je údajně autonomní ve vztahu k tělesnosti. Fenomenologie nám připomíná, že "nemáme" tělo, ale že "jsme tělo". Merleau-Ponty užívá při popisu našeho existenciálního postavení několik metafor. Protkávání či prostupování jsou pojmy, vztahující se k prvotní hmotě/prostoru, která se nazývá chiasmus. Je to prvek, z něhož jsme vytvořeni a z něhož je rovněž vytvořen svět kolem nás. A právě tento prvek nám umožňuje chápat, co je lidské, vzdor tomu, jak je tento pojem nejasný. Je to tak proto, že tento element nelze objektivizovat, ani nemůže být redukován na pouhé přirozené tělo mimo dějiny. Je snadno pochopitelné, jak klíčovou úlohu hraje tato reflexe v architektuře, kde se významy realizují až při konfrontaci díla s tělesnou bytostí; tak jak se smysl zjevuje (a skrývá) v rozměru dočasnosti, kterým je lidský život. Smysl architektury nelze "číst" ani "luštit" na jejím povrchu. Architekturu není možno redukovat na obraz či "informaci" - její smysl leží ve sféře bezprostředního a v její schopnosti artikulovat specifické životní podmínky v jejich konkrétnosti. Merleau-Ponty staví architekty před výzvu - a je to výzva opravdu náročná v podmínkách naší současné "civilizace médií" (civilization of the image). Pouze poetiku konkrétního - poetiku rodící se z každodennosti - lze použít jako vhodný přístup při odhalování povahy duchovního účelu. Lidskost potřebuje poznávat sebe samu ve svých výtvorech; jako součást řádu nebo celosti manifestující smysl, směřování a záměr. Lidským bytostem byla poskytnuta příležitost poznání (sebe samých) právě v těchto záměrech a ve stopách, které lidství zanechává. Současný člověk je obecně jen málo vnímavý k mystériu hloubky, jasnosti a závažnosti. Technologická koncepce našeho světa posílila obecné přesvědčení, že na naší zkušenosti trojrozměrného světa není nic obzvlášť významného, a snaží se nás přesvědčit o tom, že vše může být vysvětleno, případně dokonce zredukováno až v "teorii všeho". Je přirozené, že filosofové vědy (jako Werner Heisenberg), umělci a intelektuálové (jako například Alfred Jarry nebo Marcel Duchamp ) se snaží už určitou dobu zpochybnit tuto víru.Výmluvnost ticha Dílo Stevena Holla potvrzuje, že architektura může odhalit povahu zkušenosti fundamentálnějším způsobem než naše abstraktní "idea" zkušenosti. Moderní pojem zkušenost byl a je často napadán z idealistických pozic. Například pro Jacquesa Derridu a některé jeho následovníky je pojem zkušenost součástí "metafyziky přítomného" se všemi problémy, které z tohoto chápání pramení. Merleau-Ponty naproti tomu pokládá zkušenost za setkání s prvotní, danou realitou.Tyto fenomenologické postuláty přijal Steven Holl jako základ své koncepce architektonické tvorby. V odpovědi na celou řadu rozdílných požadavků má každý z jeho projektů jinou schopnost demonstrovat tento přístup. Každá z jeho navržených staveb je odlišnou odezvou téhož filosofického stanoviska, které ji zrodilo. Schopnost pracovat v duchu těchto fundamentálních záměrů je podpořena formální flexibilitou každého projektu, který nikdy není předem svázán žádným stylistickým předsudkem. Pro Holla je projektování hledáním, v němž proces reprezentace není pouhým neutrálním prostředkem, ale prostorem pro vlastní myšlení. Odtud také pramení jiný způsob hodnocení, jehož povaha se velmi liší od reprezentační funkce idejí či obrazů. Poetiku konkrétního musí architekt hledat uprostřed práce - v procesu projektování. To není nikdy pouhý akt předpovědi, pracující nástroji abstraktní reprezentace.Filosofie Merleaua-Pontyho je výzvou znovu zachytit mystérium všednosti; touha vyjevit výmluvnost ticha, jež nás může do sebe pojmout a proměnit. Pokud ovšem přijmeme svou roli spoluhráčů (a nikoliv pouhých "diváků") v určitém architektonickém prostoru. Hloubka architektonického prostoru se pak stává prostředkem poetické rytmizace, již nelze zredukovat na "perspektivní zobrazení" fotografického obrazu nebo monitoru počítače. Co Holla fascinuje, je schopnost architektury sdělovat to, co by jinak bylo nesdělitelné. Děje se to v tajemné temnotě naší tělesné zkušenosti.Hollova architektura nás přitahuje způsobem, jímž je v ní nakládáno se světlem a texturami materiálů. K tomu přistupuje jeho schopnost kriticky interpretovat architektonický program, a to nikoliv jako pouhý kvantitativní soupis komponentů, ale jako vizi světa artikulovaného podobným způsobem jako choreografické dílo či konkrétní lidská situace. V tomto přístupu se kvality prostoru, jako je světlo, záměrně stávají stylistickými vyjadřovacími prvky a umožňují tak prapůvodnímu mystériu vzájemného prostupování (interlocking), aby se srozumitelně projevilo: v kapli sv. Ignatia v Seattlu je duchovní světlo nepochybně spjato s tradicí Tovaryšstva Ježíšova, zde se však zjevuje v barevných alegoriích, jež je zpřístupňují duchu ekumenismu. V budově Cranbrook Museum of Science představují zářící textury ve vstupním vestibulu světlo jako kvalitu - vhodný a paradoxně kritický úvod k jeho následující interpretaci v kontextu přírodních věd. V budově The Helsinki Museum of Contemporary Art má "přirozené" světlo severu tajemné tvary, které "imitují" artefakty současného umění. Ve všech případech je výsledkem architektura dramatických situací, jejíž podstatou není ani hmota, ani geometrický prostor, ale právě ono vzájemné prostoupení, které zahrnuje technologickou realitu s jejími vlastními vyjadřovacími formami. To také umožňuje se tázat po platnosti hodnot konzumerismu, perspektivy a reprezentace abstraktního vidění.Architektura Stevena Holla vyrůstá z řady základních tezí, podložených jeho přesvědčením o primárnosti smyslového vnímání jako základu všech složitějších významů. Holl se ve své práci odvrací od konvenčního chápání architektury, aby zdůraznil vědomí tělesnosti, jež je analogií vědomí nerozlučného vztahu kultury a architektury. Hollovo dílo obsahuje implicitní kritiku pragmatické funkcionalizace tohoto vztahu, a to zejména tehdy, když se architekt stane projektantem "simulovaných prostorů" na monitoru počítače. Hollova poslední díla naznačují, jaké možnosti má architektura jako produkt imaginace, jež je kulturně zakořeněna. To nelze nazírat jako nějakou archaickou formu symbolického či institucionálního dogmatu, vnucujícího expresivnímu obsahu architektury pozitivní formu "zpřítomnění". Zrozena z této intuice a jasně filosofické pozice, Hollova architektura demonstruje schopnost architektury vyjádřit universální, přesto, že není založena na nějakých absolutních základech. Kritéria racionalismu ani formalismu jí nepostačují.Holl zpochybňuje "zdravý rozum" dekonstruktivistického myšlení, které vede k absurdnímu relativismu.Jeho ambicí je odhalovat řád v podmínkách každé dané situace, v níž se snaží evokovat zážitek celosti a posvátnosti, která je s to oslovit každého na naší malé planetě.

folder_openPřiřazené štítky

Editorial

access_time30.březen 2020personRedakce

V současné situaci, která je do značné míry definována sterilní objektivitou veřejného života a na druhé straně subjektivně orientovanou kulturou, se stalo nesmírně obtížným posuzovat s přijatelnou mírou shody to, co se odehrává ve viditelném světě kolem nás. To se výrazně projevuje při posuzování uměleckých děl a architektury situovaných na kritických místech a v očekávání, že jejich účel, obsah a sdělení by měly být veřejně přijaty s pochopením a souhlasem. Takové očekávání je nutně snem v situaci, kdy umělci včetně architektů sami pracují v podmínkách nezávazného pluralismu, zájmu o originalitu a sebeprosazení.Co dává dnešní situaci dramatický charakter, je skutečnost, že v pozadí osobních postojů a zájmů, (ale také v pozadí anonymní objektivity veřejného života) je svět, který všichni sdílíme. Přítomnost tohoto světa se trvale prosazuje v našich otázkách o možnosti společného porozumění, komunikace a souhlasu.Vzdálenost, která dělí to, co se odehrává na povrchu a to, co je přítomné v hloubce naší kultury jako společný horizont možného nedorozumění, určuje rozhodujícím způsobem povahu našich debat o vhodnosti řešení určité stavby nebo díla, jeho umístění a významu.Pro většinu těchto debat, které nutně ovlivňují rozhodování investorů a formulaci programu jednotlivých děl, je charakteristická snaha buď korigovat nebo překonat vzdálenost mezi povrchem a hloubkou přítomné kultury. Tato snaha, pokud je založena jen na osobní iniciativě, končí však většinou tam, kde začala, jen s tím rozdílem, že velice často přispívá spíše k dalšímu nedorozumění než porozumění. To, že osobní iniciativa sama o sobě netvoří kulturu, ale je spíše neurózou, zůstává důležitým objevem psychoanalýzy, na který bychom neměli zapomínat. Kultura v plném slova smyslu je výsledkem spolupráce založené na solidaritě iniciativ a zájmů. Snaha ilustrovat povahu této spolupráce se stala tématem tohoto čísla a byla také hlavním záměrem při výběru několika typických situací. Všem je společná spolupráce mezi investorem (klientem), architektem či umělcem, schvalujícími a zprostředkujícími institucemi a nakonec veřejností. Zdá se, že i dnes hraje rozhodující roli v úspěchu díla povaha programu, který - pokud je inteligentně formulován - je jako dobře kladená otázka už vždy polovinou dobré odpovědi. Vybrané příklady se liší formulací programu, v němž se klade různý důraz na účel a význam díla. V případě domu na Můstku je to důraz na účel s neurčitě definovaným významem, u pomníku na Petříně důraz na význam s neurčitě definovaným účelem, zatímco Sovovy mlýny představují vyrovnanost účelu a významu. Není jistě třeba zdůrazňovat, že inteligence programu reflektuje nejenom inteligenci investora, ale také povahu sféry zájmu, kterou investor sám reprezentuje.Je zajímavé, jak se v tomto směru liší a přesto vzájemně doplňují situace domu na Václavském náměstí a pomník obětem komunismu na Petříně. V prvním případě program určený a zúžený podnikatelskými zájmy nesouvisí přímo s viditelným charakterem domu, který je neutrální maskou nevyžadující další interpretace. Je zbytečným nedorozuměním klást otázky o obsahu v případě, kde se jedná jenom o formální řešení. To je jedna z typických slepých uliček moderního myšlení.V případě pomníku, jehož program je naopak mnohovrstevný a záměrně neurčitý, možné interpretace nemají zdánlivě ani hranice ani konec. A přesto existuje důležitá hranice mezi významy, které spontánně sdílíme jako součást naší kulturní tradice a těmi, které záměrně a velmi často abstraktně konstruujeme. Spontánně sdílené významy, které je nutno hledat a artikulovat, mají tu vlastnost, že reprezentují kulturní normu, kterou sami nevytváříme, ale k níž se můžeme v našich interpretacích blížit. To, že se individuální interpretace často značně liší, není problémem, pokud neztratíme ze zřetele rozdíl mezi interpretací a konstrukcí, jinými slovy, pokud se neztratíme ve sféře konstrukcí založených na osobní zkušenosti v představě, že tyto konstrukce mají být všeobecně srozumitelné. Tato tendence rozhodně charakterizuje rostoucí množství mezinárodních diskusí o povaze a roli pomníku v dnešním městě.Případ přestavby Sovových mlýnů ilustruje jiný druh spolupráce, kde investor sám je autorem programu a kde kulturní normy programu mají svůj zdroj ve vyhraněné tradici místa a v nově se rodící tradici galerie či muzea. Rozdíl a častý konflikt těchto dvou tradic je předmětem debat nejenom v Praze, ale také v mnoha jiných městech na světě. Zatímní výsledky těchto debat ukazují už dnes přesvědčivě, že význam a úspěch nové stavby nelze posuzovat jenom vizuálně a perspektivně - jak stavba tzv. "zapadá" do svého okolí svým viditelným charakterem, tvarem, materiálem a detailem - ale, že to podstatné je, jak přispívá k vytvoření nové situace z hlediska městského života, jeho intenzity a smyslu. Situační, neperspektivní pojetí muzea či galerie, které se v dnešních stavbách a přestavbách pomalu prosazuje, vyžaduje nezbytně také odpovídající interpretaci a posuzování. Tento nový způsob interpretace (a posuzování) by nás měl vzdálit povrchnímu - a dnes už značně zastaralému - estetickému anebo čistě technickému chápání účelu (úlohy) a významu děl v prostoru města, a přiblížit nás tak k interpretaci založené na hlubším porozumění tomu, co je nám společné a co i dnes sdílíme jako společnou kulturní tradici. 

folder_openPřiřazené štítky

Fasády z kamene, luxusní kámen

access_time04.květen 2020personRedakce

Originální přírodní materiálSoučasné trendy moderní architektury podporují použití přírodích materiálů, přírodní kámen na rozdíl od jiných dříve používaných materiálů však působí neokoukaně a dokáže oživit i jinak fádní interiér, dotváří luxusní obytný či komerční prostor, nepůsobí chladně jako jiné používané moderní materiály, čímž si stále více získává na oblibě a popularitě.Rychlá montážOproti klasickým fasádním omítkám je montáž obkladů z přírodního kamene na vnější fasády snadná a poměrně rychlá. Obkladový lámaný kámen lze aplikovat na zateplovací systém fasád domů a staveb.Možnost aplikace v interiéru a exteriéruObkladový přírodní kámen je určený pro použití jak v exteriérech jako obklad plotu či domu, tak v interiérech a to nejen komerčních ale i obytných. V interiéru je využití přírodního kamene všestrané od obkladů kuchyní a koupelen po velkoplošné obložení jednotlivých stěn v ložnicích či jiných obytných místnostech.Jedinečný a moderní vzhledPřírodní kámen díky své neopakovatelné struktuře zaručuje, že obklad je naprosto unikátní a originální, přesně tak, jak moderní bytový design i architektura vyžaduje. Přitom krása obkladu z přírodního kamene vychází z jednoduchosti a naprosté jedinečnosti.Textura se neopakujeKaždá část obkladu z přírodního kamene je naprostým originálem, použití kamenného obkladu přináší díky své odlišnosti maximální výsledný efekt. Oproti syntetickému kameni či různým tapetám je struktura přírodního kamene neopakovatelná. Proto se obkladový přírodní kámen používá pro dotvoření luxusního a originálního bytového designu.

folder_openPřiřazené štítky

Betonová dlažba

access_time17.květen 2020personRedakce

Většina z nás si s betonovou dlažbou spojuje s dlažbou zámkovou, zažívající velký boom především v devadesátých letech. Přitom bylo na „výběr“ z jednoho tvaru a jedné barvy – šedé. S tímto je již konec, v dnešní době máme široký sortiment zahrnující mnoho barev a tvarů. A je to právě barevnost, co předurčuje tento materiál k dotvoření architektury okolí rodinného domu. Dříve se vyráběla betonová dlažba litím do forem a zráním, současná technika – vibrolisování výrobu značně urychluje a navíc umožňuje právě širší využití barevných pigmentů při obarvování betonu. Jistým módním trendem byla tzv. ražená dlažba. Dnes se již téměř nepoužívá. V podstatě jde o jeden kus betonu, do něhož se otiskují raznice připomínající svým vzorem jednotlivé dlažební kameny. Tato technologie se ovšem potýkala s neschopností reagovat na změny teploty, a proto v průběhu roku jednotlivé díly praskaly. Životnost takové dlažby se udávala v řádu několika let. Změna technologie se také výrazně podepsala na prodloužení trvanlivost a lepší rozměrové přesnosti. Metoda vibrolisování používá zvlhlou betonovou směs a tvaruje z ní jednotlivé kostky, za současného působení tlaku a vibrace. Moderní barvy jsou chemicky naprosto nezávadné, jsou založené na oxidaci železa a dávají tak dlažbě základní přírodní odstíny – černou, červenou, hnědou a žlutou. A také ostatní barvy tvoří oxidy různých kovů a jejich kombinace. Tyto pigmenty jsou navíc ve vodě nerozpustné, pouze rozmíchatelné v betonové směsi, tak je zaručena jejich stálost. Někdy se můžeme setkat s levnějšími výrobky, které jsou barveny pouze na povrchu, na nášlapné straně, zatímco základ kostky zůstává šedý. Tato skutečnost nijak neovlivňuje základní vlastnosti betonové dlažby, ale při bočním pohledu lze vidět neestetický barevný řez, který může značně znehodnotit celý dojem.Kromě práškových pigmentů se používají také anorganické barvy, tyto jsou v tekuté podobě a zaručují dokonalé stejnoměrné probarvení betonové směsi. Pokud jde o nároky kladené na dlažbu, tak nejčastějším požadavkem je její odolnost vůči obrusu a působení vlivů počasí. V současné době se o tyto vlastnosti nemusíme nijak významně zajímat, pokud kupujeme dlažbu od standardního producenta, jsou naprostou samozřejmostí. Jestliže se však rozhodneme pro nákup výrazně levné betonové dlažby, můžeme dopředu počítat s drobivostí a lámavostí, zejména po zimním období. Životnost betonové dlažby také výrazně ovlivňuje pokládka. Důležitá je především podkladní vrstva. V případě jejího špatného provedení se můžeme setkat s propadáním se dlažby a nerovností. Toto vše se také odráží v estetické podobě celé plochy. Zajištění a položení celé dlažby zvládá bez problémů většina stavebních firem. Pokud si troufneme, můžeme se do její realizace pustit sami.

folder_openPřiřazené štítky