Výsledky vyhledávání v sekci Zahrada na dotaz architektura

Zahradní architektura

access_time07.duben 2020personMarián Kroužel

Na zahradě je neustále co dělat. Máme plány, jak bude naše zahrádka vypadat, třeba si i víme rady, třeba ne. V této části portálu si zkusíme říci některé zásady. Zahradní architekturaNeustále omílané téma. Vytvoříme si zahrádku sami a nebo si pozveme zahradního architekta? Ten, kdo chce ušetřit, tak si realizuje pozemek sám. Má to ovšem nevýhody. Téměř všichni dělají chybu už na začátku, protože si sice umí představit, jak a co kde bude, nicméně za čas, bude zahrada vypadat jinak. V moderní zahradě je dnes kladen požadavek především na efekt, design a nenáročnost údržby. Vše se prolíná v kombinacích, především přírodních, moderních a designově vyvedených materiálů. Neodmyslitelně pak k moderní zahradě patří dobře zvolený zahradní nábytek a zařízení. a nejen na to, je nutné myslet už dopředu. Pokud jsme zdatní, tak si vytvoříme "projekt" sami, nicméně, je určitě dobré, pozvat zahradního architekta. Architekt po konzultaci s Vámi vytvoří proekt a následně, pokud je to v jeho moci, zajistí i realizaci. Příkladem může být například Zahradnictví pod hradem v Ústí nad Labem. Zde se o Vás kompletně postarají a pozor, za velmi příjemné ceny, což je důležité v rámci realitovaného rozpočtu. Kontaktujte je a sami uvidíte.

folder_openPřiřazené štítky

Výsledky vyhledávání v sekci Domov a bydlení na dotaz architektura

Šedá zóna modernity

access_time30.březen 2020personRedakce

Hlavní cíl této série příspěvků - ozřejmit úlohu inteligence a teoretického myšlení při vzniku projektu - lze nejlépe demonstrovat na díle jednotlivých autorů. Jedním z nejzajímavějších současných příkladů je dílo Stevena Holla. V architektonické tvorbě, která si získala mezinárodní ohlas, jsou současná díla Stevena Holla jedinečná svým poetickým a kritickým obsahem. Zpočátku se práce Stevena Holla vyvíjela z úvah o formálním, kontextovém a typologickém řádu. Později však došlo k její hluboké proměně. Výsledkem je souborné dílo, které bere v potaz kategorie stylu. Hollovo dílo je umístěno mimo prostor oscilací mezi rozumem a citem, mezi syntaxí moderní a postmoderní, mezi formalismem pokrokovým a konzervativním a ostatními podobnými kategoriemi, z nichž se na začátku minulého století v západní kultuře zrodila kritéria legitimizující smysluplnost architektury. Holl ve své práci explicitně respektuje tradici moderní architektury, činí tak však s vědomím toho, že všechny univerzalistické aspirace mají svá omezení a své hranice. Zdá se, že ve svých posledních pracích opouští schémata dialektických modelů, kde jeden styl "překonává" jiný. Tento model nás provází od té doby, kdy J. N. L. Durand (1760-1834) úspěšně zrušil historický smysl architektury tím, že ji zredukoval na seznam typů staveb. Je příznačné, že Holl umí zahrnout do své práce "neslučitelné" hodnoty, které odhalil postmodernismus. Dosahuje toho tím, že se obrací k jakési "hyper-dialektice" (tohoto termínu užívá Maurice Merleau-Ponty), v jejímž rámci je nemožné nalézt řešení jedinou syntézou. Architektura Stevena Holla je "moderní" právě svým neklidným hledáním a formální vynalézavostí. Je to však právě moderní architektura, která může odhalit prostor jako jedinečnost místa. Zde se ocitáme nejblíže kvalitativnímu chápaní architektury jako "místa" pro život člověka (topos, locus…). Podstata Hollova díla spočívá ve vytváření prostorů, které se svou kvalitou jasně odlišují od homogenní geometrické "extenze", již si "zdravý rozum" naší kultury zvykl pokládat za prostor každodennosti. Hollovy prostory jsou různorodé a diferencované, plně respektují společnou individualitu a dávají nám tak zažít vědomí spoluúčasti na smysluplné existenci. Ambicí Hollova díla je otevřít lidskou zkušenost možnosti tázat se po oprávněnosti všeobecné platnosti technologických prostorů a jejich dehumanizované povahy. Děje se to zpochybněním "absolutní pravdy" statutu technologie; jsou to - zdá se - její hédonistické hodnoty, jež vyslovují postulát o "nevyhnutelném osudu" každého lidského díla. Jako alternativu nabízí Holl poetickou vizi života; nenavrhuje však žádnou svévolnou dogmatickou mytologii, ale snaží se naopak o demystifikaci vlivů, které v posledních dvou stech letech zbavovaly mystéria náš smysl pro humanitu rozumovým pozitivismem. Poslední díla Stevena Holla ukazují na svoji zralost, tak jak se vyvíjí jejich kritický prvek - ústřední aspekt, charakterizující modernu. Vyvstává nutnost teoretického vymezení pozice díla v jeho širších kulturních souvislostech. To v žádném případě nepopírá skutečnost, že architektonické dílo je samo o sobě svébytnou výpovědí, ani to nenaznačuje možnost, že by smysl architektonického díla bylo možné "přeložit" do jiného vyjadřovacího systému. To, co Holla přitahuje nejvíce, jsou vyjadřovací možnosti architektury jako takové. Kritický aspekt jeho architektonické práce nelze zredukovat na metodologii, zaměřenou na vymezení postupu tvůrčího procesu. Je to spíše přístup, jehož vyjadřovacím jazykem dovoluje zaujímání etických stanovisek. Jeho pojetí si žádá jistý druh filosofického pohledu, v jehož rámci lze teprve popsat, jak je možné soubor díla - produkt imaginace osobnosti - harmonizovat s kolektivními očekáváními a se smyslem pro společné dobro. Takový kritický přístup je nezbytný pro architektonické dílo, které chce nabídnout vizi života, nalézajícího odpovědi na otázky, které si lidé kladou při nikdy nekončícím zabydlování světa. Zde stojíme tváří v tvář snaze vyjádřit v architektuře postoj k nejproblematičtějším aspektům společného života na konci našeho století.Hyper-dialektická architektura Zájem Stevena Holla o dílo Merleaua--Pontyho a filosofii existencialismu se datuje přibližně od roku 1988. Jeho poslední díla o tomto zájmu výmluvně vypovídají. Fenomenologie se snaží objasnit naši tajemnou lidskou schopnost nacházet obecné v bezprostřednosti konkrétního a nachází vysvětlení v lidské schopnosti nalézat smysl prostřednictvím tělesné zkušenosti. Fenomenologie zpochybňuje ony klasické vědecké teorie, které se pokoušejí vysvětlit postulování smyslu jako produkt úsudku, nebo jako účelové sdružení izolovaných vjemů; jako cosi, co se rodí v mysli, jež je údajně autonomní ve vztahu k tělesnosti. Fenomenologie nám připomíná, že "nemáme" tělo, ale že "jsme tělo". Merleau-Ponty užívá při popisu našeho existenciálního postavení několik metafor. Protkávání či prostupování jsou pojmy, vztahující se k prvotní hmotě/prostoru, která se nazývá chiasmus. Je to prvek, z něhož jsme vytvořeni a z něhož je rovněž vytvořen svět kolem nás. A právě tento prvek nám umožňuje chápat, co je lidské, vzdor tomu, jak je tento pojem nejasný. Je to tak proto, že tento element nelze objektivizovat, ani nemůže být redukován na pouhé přirozené tělo mimo dějiny. Je snadno pochopitelné, jak klíčovou úlohu hraje tato reflexe v architektuře, kde se významy realizují až při konfrontaci díla s tělesnou bytostí; tak jak se smysl zjevuje (a skrývá) v rozměru dočasnosti, kterým je lidský život. Smysl architektury nelze "číst" ani "luštit" na jejím povrchu. Architekturu není možno redukovat na obraz či "informaci" - její smysl leží ve sféře bezprostředního a v její schopnosti artikulovat specifické životní podmínky v jejich konkrétnosti. Merleau-Ponty staví architekty před výzvu - a je to výzva opravdu náročná v podmínkách naší současné "civilizace médií" (civilization of the image). Pouze poetiku konkrétního - poetiku rodící se z každodennosti - lze použít jako vhodný přístup při odhalování povahy duchovního účelu. Lidskost potřebuje poznávat sebe samu ve svých výtvorech; jako součást řádu nebo celosti manifestující smysl, směřování a záměr. Lidským bytostem byla poskytnuta příležitost poznání (sebe samých) právě v těchto záměrech a ve stopách, které lidství zanechává. Současný člověk je obecně jen málo vnímavý k mystériu hloubky, jasnosti a závažnosti. Technologická koncepce našeho světa posílila obecné přesvědčení, že na naší zkušenosti trojrozměrného světa není nic obzvlášť významného, a snaží se nás přesvědčit o tom, že vše může být vysvětleno, případně dokonce zredukováno až v "teorii všeho". Je přirozené, že filosofové vědy (jako Werner Heisenberg), umělci a intelektuálové (jako například Alfred Jarry nebo Marcel Duchamp ) se snaží už určitou dobu zpochybnit tuto víru.Výmluvnost ticha Dílo Stevena Holla potvrzuje, že architektura může odhalit povahu zkušenosti fundamentálnějším způsobem než naše abstraktní "idea" zkušenosti. Moderní pojem zkušenost byl a je často napadán z idealistických pozic. Například pro Jacquesa Derridu a některé jeho následovníky je pojem zkušenost součástí "metafyziky přítomného" se všemi problémy, které z tohoto chápání pramení. Merleau-Ponty naproti tomu pokládá zkušenost za setkání s prvotní, danou realitou.Tyto fenomenologické postuláty přijal Steven Holl jako základ své koncepce architektonické tvorby. V odpovědi na celou řadu rozdílných požadavků má každý z jeho projektů jinou schopnost demonstrovat tento přístup. Každá z jeho navržených staveb je odlišnou odezvou téhož filosofického stanoviska, které ji zrodilo. Schopnost pracovat v duchu těchto fundamentálních záměrů je podpořena formální flexibilitou každého projektu, který nikdy není předem svázán žádným stylistickým předsudkem. Pro Holla je projektování hledáním, v němž proces reprezentace není pouhým neutrálním prostředkem, ale prostorem pro vlastní myšlení. Odtud také pramení jiný způsob hodnocení, jehož povaha se velmi liší od reprezentační funkce idejí či obrazů. Poetiku konkrétního musí architekt hledat uprostřed práce - v procesu projektování. To není nikdy pouhý akt předpovědi, pracující nástroji abstraktní reprezentace.Filosofie Merleaua-Pontyho je výzvou znovu zachytit mystérium všednosti; touha vyjevit výmluvnost ticha, jež nás může do sebe pojmout a proměnit. Pokud ovšem přijmeme svou roli spoluhráčů (a nikoliv pouhých "diváků") v určitém architektonickém prostoru. Hloubka architektonického prostoru se pak stává prostředkem poetické rytmizace, již nelze zredukovat na "perspektivní zobrazení" fotografického obrazu nebo monitoru počítače. Co Holla fascinuje, je schopnost architektury sdělovat to, co by jinak bylo nesdělitelné. Děje se to v tajemné temnotě naší tělesné zkušenosti.Hollova architektura nás přitahuje způsobem, jímž je v ní nakládáno se světlem a texturami materiálů. K tomu přistupuje jeho schopnost kriticky interpretovat architektonický program, a to nikoliv jako pouhý kvantitativní soupis komponentů, ale jako vizi světa artikulovaného podobným způsobem jako choreografické dílo či konkrétní lidská situace. V tomto přístupu se kvality prostoru, jako je světlo, záměrně stávají stylistickými vyjadřovacími prvky a umožňují tak prapůvodnímu mystériu vzájemného prostupování (interlocking), aby se srozumitelně projevilo: v kapli sv. Ignatia v Seattlu je duchovní světlo nepochybně spjato s tradicí Tovaryšstva Ježíšova, zde se však zjevuje v barevných alegoriích, jež je zpřístupňují duchu ekumenismu. V budově Cranbrook Museum of Science představují zářící textury ve vstupním vestibulu světlo jako kvalitu - vhodný a paradoxně kritický úvod k jeho následující interpretaci v kontextu přírodních věd. V budově The Helsinki Museum of Contemporary Art má "přirozené" světlo severu tajemné tvary, které "imitují" artefakty současného umění. Ve všech případech je výsledkem architektura dramatických situací, jejíž podstatou není ani hmota, ani geometrický prostor, ale právě ono vzájemné prostoupení, které zahrnuje technologickou realitu s jejími vlastními vyjadřovacími formami. To také umožňuje se tázat po platnosti hodnot konzumerismu, perspektivy a reprezentace abstraktního vidění.Architektura Stevena Holla vyrůstá z řady základních tezí, podložených jeho přesvědčením o primárnosti smyslového vnímání jako základu všech složitějších významů. Holl se ve své práci odvrací od konvenčního chápání architektury, aby zdůraznil vědomí tělesnosti, jež je analogií vědomí nerozlučného vztahu kultury a architektury. Hollovo dílo obsahuje implicitní kritiku pragmatické funkcionalizace tohoto vztahu, a to zejména tehdy, když se architekt stane projektantem "simulovaných prostorů" na monitoru počítače. Hollova poslední díla naznačují, jaké možnosti má architektura jako produkt imaginace, jež je kulturně zakořeněna. To nelze nazírat jako nějakou archaickou formu symbolického či institucionálního dogmatu, vnucujícího expresivnímu obsahu architektury pozitivní formu "zpřítomnění". Zrozena z této intuice a jasně filosofické pozice, Hollova architektura demonstruje schopnost architektury vyjádřit universální, přesto, že není založena na nějakých absolutních základech. Kritéria racionalismu ani formalismu jí nepostačují.Holl zpochybňuje "zdravý rozum" dekonstruktivistického myšlení, které vede k absurdnímu relativismu.Jeho ambicí je odhalovat řád v podmínkách každé dané situace, v níž se snaží evokovat zážitek celosti a posvátnosti, která je s to oslovit každého na naší malé planetě.

folder_openPřiřazené štítky

Architektura v životě

access_time28.duben 2020personRedakce

Architektura je v podstatě pouze jiným názvem pro stavitelství. Zabývá se však celým oborem komplexně, od jednotlivých stavebních detailů, po celkový obraz stavitelství a urbanismu a vliv na krajinu. Její součástí jsou také úžeji zaměřené obory, jako architektura zahradní, nebo design interiérů. Na rozdíl od klasického pojetí stavitelství je však vnímána jako umělecký obor, který se zabývá estetickou stránkou staveb, zatímco stavitelství řeší spíše technickou a praktickou stránku projektů.Každý dnešní člověk se s architekturou a jejími dopady setkává opravdu na každém kroku. Hlavně pokud žijete ve městě, je vlastně celé vaše okolí jedním velkým architektonickým dílem. Ovšem místem, kde nás architektura zajímá nejvíce, je určitě domov. Samozřejmě náš vlastní. Každý se snažíme aby práv ten náš byl co nejkrásnější a nejoriginálnější, ale zároveň plně funkční a útulný. Ať už vlastníme byty či rodinné domy, vždycky platí přísloví můj dům, můj hrad a náš domov je naší součástí natolik, že nás podle něj i ostatní lidé posuzují.   

folder_openPřiřazené štítky

Fasády z kamene, luxusní kámen

access_time04.květen 2020personRedakce

Originální přírodní materiálSoučasné trendy moderní architektury podporují použití přírodích materiálů, přírodní kámen na rozdíl od jiných dříve používaných materiálů však působí neokoukaně a dokáže oživit i jinak fádní interiér, dotváří luxusní obytný či komerční prostor, nepůsobí chladně jako jiné používané moderní materiály, čímž si stále více získává na oblibě a popularitě.Rychlá montážOproti klasickým fasádním omítkám je montáž obkladů z přírodního kamene na vnější fasády snadná a poměrně rychlá. Obkladový lámaný kámen lze aplikovat na zateplovací systém fasád domů a staveb.Možnost aplikace v interiéru a exteriéruObkladový přírodní kámen je určený pro použití jak v exteriérech jako obklad plotu či domu, tak v interiérech a to nejen komerčních ale i obytných. V interiéru je využití přírodního kamene všestrané od obkladů kuchyní a koupelen po velkoplošné obložení jednotlivých stěn v ložnicích či jiných obytných místnostech.Jedinečný a moderní vzhledPřírodní kámen díky své neopakovatelné struktuře zaručuje, že obklad je naprosto unikátní a originální, přesně tak, jak moderní bytový design i architektura vyžaduje. Přitom krása obkladu z přírodního kamene vychází z jednoduchosti a naprosté jedinečnosti.Textura se neopakujeKaždá část obkladu z přírodního kamene je naprostým originálem, použití kamenného obkladu přináší díky své odlišnosti maximální výsledný efekt. Oproti syntetickému kameni či různým tapetám je struktura přírodního kamene neopakovatelná. Proto se obkladový přírodní kámen používá pro dotvoření luxusního a originálního bytového designu.

folder_openPřiřazené štítky

6. Zajímavostí o dveřích

access_time05.květen 2020personRedakce

Zajímavosti o dveřích1. I když architektura budov v USA se nemůžou pyšnit stejnou historii jako památky v Evropě, určitě jednu zvláštnost u jednoho typu staveb nepřehlednete. Jsou to vstupní dveře do kostelů. Jakmile se přiblížíte ke kostelu, vaše oči přitáhne červená barva. Není to pravidlem u každého kostela, ale počet takto zabarvených dveří je přinejmenším k pozastaveníse nad jejich významem. Barva sama o sobě má v našem životě různé významy. Historici se shodují, že červená barva na dveřích kostelů symbolizuje krev Krista a mučedníku. Prostor za dveřmi je považovaný za svatý, za útočiště před fyzickým a duševním zlem. 2. Při průjezdem některých částí Irského venkova nás plně pohltí atmosféra místní historie, do které nenásilně, leč pro nás trochu nezvykle patří i staletá tradice: vstupní dveře domů svítící pestrobarevnou paletou. Určité historické prameny uvádí, že tato tradice vznikla v r. 1901 po smrti královny Victorie, kdy bylo po její smrti nařízeno všem obyvatelům Irska na znamení smutků přemalovat dveře černou barvou. Proti tomuto nařízeni se Irové bouřili a na protest si pomalovali dveře různými barvami. 3. Zmínky o prvních dřevěných dveří s panty sahají až do starověkého Egypta. S nadsázkou můžeme říct, že první dveře byly tvořené velkým balvanem pro uzavření jeskyně. A stejně podobně můžeme zmínit, že předchůdce všech zámků byl kámen, kterým si obyvatel primitivního obydlí zajistil dveře proti otevírání.4. Dveře symbolizují naději, příležitost, komunikaci, osvobození. Symbolu je velké množství a každá kultura si symbol dveří vykládá trochu jinak. Nicméně, tyto čtyři symboly se objevují napříč všema národy. 5. V našem slovníku se vyskytuje pojem „Falešné dveře„ Tyto dveře vedouodnikud nikám. Ve starověkém Egyptě byly tyto dveře označované jako dveře k posmrtnému životu 6. Členové hudební skupiny The Doors našla inspiraci ke svému názvu zknihy od Aldouse Huxley „ Dveře vnímaní “, který si název vypůjčil zveršů Villiama Blakea .  

folder_openPřiřazené štítky